Neděle, 23. listopad 2008

Autem do Běloruska



Od našeho výletu do Běloruska už utekly tři měsíce a konečně se dostávám k tomu, abych celou akci (hlavně z cestovatelského hlediska) popsal a shrnul.

Výběr dopravy

Kamarád nás pozval do Běloruska (dále jen BY), konkrétně do hlavního města Minsk a byla by škoda takovou možnost nevyužít. Než jsme začali řešit vízum, bylo potřeba rozhodnout se, jak se tam dostaneme – v úvahu připadali tři možnosti: letadlo, vlak a auto. Letenka vycházela kolem 10 000 Kč (zpáteční) a letí se tam asi 2 hodinky. Vlakem trvá cesta asi 22 hodin a stojí 4000 Kč (bez zákaznické slevy) nebo 3400 Kč (se zákaznickou slevou) – a je povinně lůžkový/lehátkový, což může být docela příjemné. Autem trvá cesta nějakých 18 hodin a vyjde na 4500 Kč (za auto), což při třech lidech (v našem případě) dělalo 1500 Kč na hlavu. Výběr byl jasný.

Přípravy

Jak jsem zmínil, měli jsme jet tři a bylo potřeba zařídit vízum – čehož jsem se po zkušenosti s vízem do USA trochu obával. Vízum je jednovstupové a stojí €60. A podle všeho to není jen formalita, neboť je potřeba mít pozvání, což my jsme naštěstí měli a to z míst nejvyšších. Běloruské velvyslanectví mám naštěstí za rohem, ale nejprve je nutno podat žádost (plus fotka a pas), pak dostanete složenku se kterou musíte do kterékoliv pobočky ČSOB, tak složíte eura v hotovosti a s potvrzením opět zpátky na ambasádu. Pak jen zbývá týden počkat. A nutno dodat, že když úředník viděl naše pozvání, tak se mohl roztrhat aby nám s vyplněním formuláře pomohl a všechny chybičky za nás rychle opravil.

Krom toho jsem ještě zkontroloval zelenou kartu a zakoupil hasící přístroj (v BY nutné). Na zelenou kartu jsou obzvláště natěšení, protože tam můžete mít kolonku „BY“ přeškrtnutou a oni vám budou moci prodat svojí „strachovku“, ale o tom až dále.

Cesta

Na cestu jsme se vydali ve středu 20. srpna kolem 20.00 a rozhodli se držet se trasy Praha – Český Těšín – Varšava – Minsk. Jako zkušený řidič jsem byl vykázán od volantu s tím, že má chvíle teprve přijde a tak jsem první část v podstatě proklimbal a za volant se dostal kolem půlnoci někde u Českého Těšína. Podle Google Maps jsem věděl, že až do Varšavy se pojede po čtyřproudovce, ale co jsem následně viděl na vlastní oči se s rychlostní komunikací nedá vůbec srovnávat – každé 2–3 km zpomalení, semafor, přechod. Navíc kvalita asfaltu opravu žalostná. Tankujeme a čeká mě 5 hodin pekla. Za svítání na mě přichází krize, ale vjíždíme do Varšavy, kde i přes navigaci drobně bloudíme. Po chvilce nalézáme správný směr a jedeme na Brest.

Běloruská dálnice M1

Zbývá asi 180 km na hranici s Běloruskem a já se opět dostávám do formy. Zdá se, že právě tato část cesty bude nejnáročnější. Jen obyčejná silnice 1. třídy, velký provoz, hodně nákladních vozidel a hovada, kteří se nebojí udělat si ze dvouproudé komunikace hned čtyřproudovou. Na několika místech pokládka nového asfaltu či frézování vozovky. Celkově je tento úsek dost o držku a hned vidíme, jací jsou polští řidiči střelci.

Je kolem 8.00 a přijíždíme k hraničnímu přechodu Terespol – Brest. Přes polský přechod je to hračka, přesto chtějí vidět malý techničák a na několika místech kontrolují zda sedí VIN. Pouští nás. Přejíždíme hraniční řeku a začínáme mít obavu. U první závory dostaneme imigrační karty a vozidlovou kartu a pokyn jak je vyplnit, není to nic těžkého a za minutku to máme připravené (jméno, číslo pasu, datum narození, kam jedeme, na jak dlouho, adresa pobytu, atd.) Přijíždíme k samotnému přechodu. Jsme první. Chvilku trvá, než pochopíme, že máme jít k budce opodál vyřídit si „strachovky“ – v podstatě zdravotní pojištění pro pobyt na území BY; nevím jaká je taxa, ale platili jsme každý €1. Vracíme se k autu. Chvilku si nás nikdo nevšímá a už nás zase posílají k jinému okénku, kde paní kontroluje malý techničák a zelenou kartu; zapisuje něco do vozidlové karty a opět se vracíme k celníkům. Ještě se ptají zda budeme něco proclívat, vezmou si pasy, zkontrolují a konečně dostáváme pokyn, že můžeme jet. Takhle to vypadá jako hračka, ale strávili jsme tam přesně hodinu a měli velké štěstí, že jsme tam byli první. Za námi přijelo kolem desítky vozidel a počítám, že si tam chvilku počkali.

Je devět hodin SELČ, takže přeřizujeme na deset hodin běloruského času a míříme dále na východ. Projíždíme Brest a následujeme ukazatele na Minsk – jediné slovo, které je psané azbukou i latinkou. U jedné z prvních benzínek zastavujeme, bereme plnou (nafta za 16,70 Kč/litr), kupujeme něco k pití a střídáme se v řízení. Máme před sebou posledních 350 km. Jedeme po dálnici M1; na dvou místech se vybírá mýtné, celkem $3 a není možné platit běloruskými rubly (jen dolary, eura nebo ruské rubly). Jinak kvalita silnice na vysoké úrovni a po polském očistci je to opravdu paráda a navíc provoz žádný. Na začátku se smí jen 90 km/h, později 120 km/h – tohle jsou silnice, kde se tempomat obzvlášť hodí. Trošku v nás zatrne, když asi 50 km před Minskem míjíme ceduli Москва / Moskau (asi 700 km vzdušnou čarou). Ještě jedna zastávka na čůrání a jsme v cíli. Do Minsku přijíždíme kolem 14.00.

O pobytu se případně rozepíšu jindy…

Cesta zpět

Vzhledem ke zkušenosti s cestou tam, už byla cesta zpět skutečná formalita. Trapas byl u benzínky – v Bělorusku se totiž platí předem, ale když dostatečně naléháte, tak jsou ochotní cizincům z tohto požadavku slevit. Jen je nutné říct měnu ve které budete tankovat (BYR, RUB EUR, USD) a tu je nutno dodržet; bohužel jsme si špatně spočítali kolik se nám do auta vejde nafty a náš úmysl utratit všechny zbývající ruble se trošku nepovedl, protože nám chybělo asi 20 000 BYR a paní nebyla příliš ochotná přijmout zbytek v eurech. Nejdříve chtěla volat milici, ale nakonec si €5 vzala a ukázala kam máme jít. Na hranicích po nás chtěli zaplatit €1 a nebyli schopní vysvětlit za co. Nejprve to vypadalo, že tam nebude ani noha, ale zničeho nic se objevila slušná kolona. Všechny okénka jsme tentokrát oběhali velmi rychle, ale u „transport control“ nebyla paní schopná pochopit, proč mám v malém techničáku uvedeno „vozidlo nákladní skříňové“ a v zelené kartě „osobní automobil“ a nutno říct, že se jí to nelíbilo natolik, že potkat jí cestou tam, tak nás asi do BY ani nepustí. Bohužel tím to nekončilo a ještě nás čekal potupný vstup do Polska – hlavně proto, že do fronty EU se řadili i Bělorusové. Nakonec jsme cestou zpět strávili na hranici skoro 2 hodiny.

Mě opět čekala cesta přes Polsko a nechal jsem se tentokrát vést podle navigace s tím, že se Varšavě úplně vyhneme – což byla velká chyba. Navigace nás vedla po silnicích třetí třídy, které z velké části měli odfrézovaný povrch, ale jaksi zapomněli na položení asfaltu nového. Někdy nad ránem jsme dojeli k první benzínce na hlavním tahu Varšava – Český Těšín, něco malého pojedli a já na zadním sedadle usnul. Někde u Ostravy jsem pak opět sedl za volant a řídil až do Prahy, což už byla jen hračka – troufal bych si říct slovy Dakarského žargonu „spojovací etapa“.

Toliko z výpravy do Běloruska z pohledu „cesty autem“.

Prochaine | 20:47 | Auta | Komentáře