Když jsem o víkendu na kole vyjížděl na dříve přísně střežený šumavský vrchol Poledník, přemýšlel jsem nad tím, jak asi vypadaly mapy Šumavy za hluboké totality v místech, které nebyly pro běžné občany přístupné. Těžko schovat pramen Vltavy či jiná zajímavá místa a říct, že prostě neexistují. Vzpomněl jsem si, že táta měl mapy každého koutu republiky a půjčil jsem si od něj turistického průvodce Šumavou z roku 1986.
Odpověď je velice jednoduchá – turistické stezky byly zrušeny a nikam se vlastně nemohlo. Nejblíže k hranici se dalo dostat k Černému či Čertovu jezeru, jinak maximálně 5 km od čáry. Dovolil jsem si část jedné mapy naskenovat, protože je neuvěřitelné mít možnost prohánět se na kole po místech, kam desítky let nikdo nesměl – Knížecí pláně, Bučina, pramen Vltavy, Březník (tam jsem ještě nebyl), Poledník a další.
V celém průvodci jsem hledal zmínku proč se na některá místa nesmí. V místopisném seznamu samozřejmě chybí názvy míst jako Bučina, Hůrka nebo Polka, u Švarcenberkého plavebního kanálu je sice stavba popsána, ale ani slovo o tom, že je nepřístupný. Jen někde uprostřed knihy u Kvildy je poznámka Jižně od obce hraniční pásmo.
