Výběr notebooku počtvrté
Už je to tři roky, co jsem si pořídil Dell Latitude D630 a až na pár drobných závad (které byly vyřešeny v rámci NBD) jsem s ním byl spokojen – po upgrade z Windows Vista na Windows 7 jak po straně softwarové, tak po výměně HDD za SDD po straně výkonové – on totiž použitý procesor Intel Mobile Core 2 Duo T9300 ani dnes nezaostává. Slabší stránkou byla grafická karta nVidia Qaudro NVS 135, která prostě nedovolovala spustit World of Warcraft na vyšší rozlišení než 1280×800 a to ještě při těch nejnižších detailech.
Nejzásadnější se nakonec ukázalo, že denní nošení notebooku o rozměru 14″ a hmotnosti 2,3 kg (nevážil jsem ho, ale zřejmě je to hmotnost bez optické jednotky a samozřejmě bez napájecího zdroje) mě už začalo unavovat. Cestou autem k zákazníkovi se to ještě dá vydržet, ale pokud s notebookem někam letíte a pak ho ještě půl dne taháte na zádech, tak už to začíná štvát.
Už více než rok jsem uvažoval o nějaké náhradě – nejdříve o 13″ notebooku Dell Letitude E4300, později o E4310 (1,5 kg včetně optické jednotky). Další variantou byl model E4200, ale tam bylo omezení ve velikosti RAM na max. 4 GB. U Dellu se mi líbilo podsvícení klávesnice, které mnoho výrobců nemá a dokonce i Lenovo to řeší stále přes ThinkLight (lampičku ve víku, která svítí na klávesnici). Nové modely Dell mě však přesvědčili, že tudy cesta neveda. V první řadě české zastoupení dělá všechno proto, aby bylo obtížné se k notebookům na míru vůbec dostat a cenově už to není tak zajímavé, jako to bylo před 3mi lety. A druhým důvodem je design nové řady Latitude E6X20 (například E6220 mi připadá vyloženě odporný – nevypadá jako pracovní notebook, ale spíš jako počítač do dětského pokoje).
A nutno dodat, že i kdybych si pořídil Dell, musel bych vyměnit většinu příslušenství – především dokovací stanici (nebo replikátor portů) a také stojan na monitor (a také musím zdůraznit, že zrovna toto příslušenství je něco, co Dell opravdu dělat umí!) Napájecí zdroje jsou tuším pořád stejné, resp. kompatibilní – a že mám doma minimálně 3.
Jednou z variant byl i Apple. Měl jsem možnost mít několik modelů půjčených – MacBook Pro 13 (krátce), Mac Book pro 17 (déle), chvilku jsem měl MacBook Air 13 a kamarád mi ukázal MacBook Air 11. Instalovat si na Apple Windows 7 jsem rozhodně nechtěl. Virtualizace (pro některé nepřenositelné věci) zas vyžaduje hromadu paměti – které malé a lehké modely Air prostě nemají (za tučný příplatek a ještě jen do 4 GB). Model Pro se nakonec se 2 kg a optickou mechanikou ukázaly jako nepraktické (moc bych si nepomohl) a nová řada představená v únoru mě zklamala tím, že v základu je stále HDD, optická jednotka, výdrž na baterii se snížil a hmotnost zůstala. Bohužel nejsem běžný uživatel, který by používal poštu, prohlížeč a Office. Zjistil jsem, že k prái potřebuji desítky drobných utilitek, které buď nemají pro Apple náhradu (tedy bych to řešil přes virtualizaci) nebo bych je obtížně sháněl. Nemluvě o software, který mám koupen (nebo k dispozici díky partnerství) pro PC a musel bych jej znovu pořizovat pro Apple.
K poslednímu odstavci ještě musím dodat, že se mi sice Mac OS X velmi líbí a fandím mu – hlavně způsob instalace software, jednoduchost používání, jednotné rozhraní aplikací nebo třeba Mac App Store, kdy instalujete aplikace kliknutím a ještě platíte jen jednou bez ohledu na počet používaných počítačů (tuším, že limit je 5) a software si pak můžete přenášet na nový počítač. A největší peckou je samozřejmě Time Machine, kdy si na nový počítač v klidu obnovíte zálohu starého kompu a než si uvaříte kafe (a dojdete na poštu), tak máte nový počítač v nastavení, které jste ještě před hodinou používal na starém. Běžnému uživateli do na Windows 7 bude trvat 2× déle, já jsem si s tím musel hrát asi 18 hodin čistého času 🙁 . Přesto jsem si na Windows 7 docela zvykl a moje produktivita je s ním na vysoké úrovni, o čemž se přesvědčím kdykoliv musím sednout k Windows XP.
Pokračování příště…